Vnitřní a vnější svoboda

K myšlenkám o svobodě mě přinutila básnička Dnes doma zavřená. Respektive reakce mé maminky na tyto verše:

Dnes doma zavřená
a zítra taky.
Doma uvězněná,
a ty taky.

Příkazy, zákazy na nás prší.
Jako počasí nevyzpytatelné,
co pořád se řeší.

Jsem uvězněná,
sotva se mohu hýbat.
Cítím se umlčená,
ale chtěla bych zpívat.

Chci žít, tančit a smát se.
Radovat se a setkávat se.

Je to má druhá básnička související s aktuálním společenským děním (rok 2021). Napsala jsem ji poté, co jsem jela do Prahy vyjádřit svůj názor a poslechnout si názory jiných. To nám však nebylo umožněno. A já jsem se cítila zrazená, umlčená a bez hlasu.

Jistě vám dojde o čem mluvím. Úmyslně nepoužívám slova, která jsou dnes slyšet naprosto všude.

Maminka mi na tuto básničku napsala:

Otevři si okno a zpívej, otevři dveře a tanči, otevři své vlastní vězení a vysvoboď se.

Musím přiznat, že mě taková odpověď celkem zaskočila.

Vím, že tu opravdovou svobodu musím najít hlavně uvnitř sebe samé. Vím, že vnitřní svoboda je mnohem důležitější než ta svoboda vnější. Kdo by si pomyslel, že není svoboda jako svoboda, že?

,,Ale proč mi to teď vůbec nejde? Proč se teď cítím tak svázaná?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem si přečetla maminčinu odpověď. Na začátku celé téhle šílenosti (jaro 2020) všichni ocenili zpomalení a uzavření se do sebe. Každý měl možnost potkat se sám se sebou a rozvíjet se na úplně jiné úrovni než do té doby.

Vnitřní svoboda … je závislá na svobodě vnější?

Teď je ovšem situace úplně jiná. Silně vnímám ponurou společenskou atmosféru. Kde jsou hřejivé úsměvy lidí a vzájemné pohledy do očí? … Jak se starat o svou vnitřní svobodu, když je ta naše vnější tak moc utlačená? Vždyť jsou v podstatě omezené naše základní lidské potřeby. Když se omezí svoboda v takovém měřítku a na tak dlouho, zlomí se i svoboda uvnitř nás samých. No ne? Alespoň já jsem to tak cítila a do jisté míry to stále tak cítím.

Přemýšlela jsem, nechala jsem svému uvažování na toto téma čas a postupně jsem cítila, jak se uvolňuji. Jak ze mě odchází napětí a úzkost, které jsem kvůli chaosu kolem sebe cítila.

Začala jsem přemýšlet o tom, jaký mám k celé této věci postoj a přístup. Na povrch vyplaval stres, strach a úzkost. Pocity, které se ve mně dlouho dobu kupily a já to nevěděla. Občas jsem nějaký takový pocit zaznamenala, ale rychle jsem to přešla. Potlačila ho nebo ho ignorovala nebo jsem se snažila být falešně pozitivní. Tlak narůstal a narůstal a jednoho dne to samozřejmě vybouchlo a celou mě to dost semlelo (a proto jsem taky pak jela do té Prahy a začala se o všechno kolem zajímat a možná právě, že až moc).

Nejhorší je, když se člověk nevnímá a žije nevědomě. Uvnitř to vře, a když to vyjde na povrch (a vždycky vyjde) následky jsou pak šokující a bolestivé. Znovu jsem si uvědomila jaké to je, když člověk není sám k sobě upřímný, když je k sobě nevšímavý. Jak si vlastně neváží sám sebe a neumí se sebou pracovat. Ach, ta síla uvědomění!

Věděla jsem, že když nenajdu svobodu uvnitř sebe samé, zničí mě to. A tak jsem se svojí vnitřní svobodou (a vlastně i sama se sebou) znovu spojila a každý den o ní pečuji:

• Po mé cestě do Prahy jsem pochopila, že s aktuální situací nic moc nezmůžu. Ale hodně se mi ulevilo, že jsem to zkusila a něco pro to udělala. Mise splněna. A pak nastal čas dívat se na situaci jinak. Připomínám si, že stabilitu, svobodu a bezpečí si musím pěstovat v mém nitru. I kdyby se celý svět zbořil, můj vnitřní posvátný chrám zůstane stát – to totiž můžu přímo ovlivnit. Za to jsem zodpovědná jenom já a nikdo jiný.
• Získala jsem lepší pocit, sílu a sebedůvěru tím, že jsem začala přemýšlet sama za sebe a vytvořila si svůj názor. Nenechávám se příliš unášet názory jiných, avšak má mysl zůstává otevřená.
• Omezuji přehnané sledování informací a k informacím přistupuji kriticky… pustila jsem si tak k sobě svoji vnitřní sílu, kterou ušlapávalo obrovské množství negativních zpráv ze světa a moje přehnané představy.
• Hledám si v každém dni nějaké radosti. Je to mnohem těžší než na začátku před rokem, ale o to víc důležitější. Hodně mi pomáhají pravidelné ranní nebo večerní rituály, které jsem si nastavila a vždy se na ně těším.
• Věta z jedné knihy, která mi pomohla přijmout aktuální dění ve světě a posílit mou víru v život a ve vesmír: Neměli bychom cokoliv odmítat nebo odsuzovat, neboť jen tak se může naše vyšší já ujmout vedení.

Protože vím, že nejsem sama, která bojuje s psychickými následky způsobené touto dobou, přidávám sem svůj tip jak se vysvobodit z vlastního vězení, jak si odlehčit a cítit se lépe:

Krok č. 1 Rozpustit svůj strach, úzkost nebo jakékoli jiné pocity, které nás omezují.

A jak? Vybrečet se – síla pláče se stále podceňuje, ale je to jedna z nejúčinnějších přirozených metod jak se uzdravit. Každá slza odplavuje nepotřebné, odplavuje to, co nás tíží. Též velmi pomáhá pohyb (například dlouhá procházka, běh nebo tanec). Mně se osvědčil spíše dynamičtější pohyb. V tomto případě bych řekla, že pomůže i zaměřit se na výkon, abychom se oprostili od myšlenek a zaplavily nás hormony štěstí. Můžeme se třeba i vyřvat (nejlépe z nějaké skály do nekonečného prostoru oblohy). Tímto se uvolníme ze sevření tlaku, které nám způsobují výše uvedené pocity. Uvolníme psychické i svalové napětí, vyčistíme si mysl a otevřeme si cestu k sobě.

Krok č. 2 Hledejme klid, pocit bezpečí a víru v život v našem nitru.

Zajděme do přírody a vnímejme ji kolem sebe. Vnímejme sami sebe, svůj dech, pohyb, tělo. Vnímejme zvuky přírody, zpěv ptáků, šumění listů a větru, zvuk vody. Buďme tady a teď. Už sama příroda nám navodí pocit klidu, pokud ji to umožníme. Pro lepší a hlubší spojení můžeme zavřít oči. Podívejme se do svého nitra. Tak se spojíme s přírodou, s životem a vesmírem. Doma se můžeme koncentrovat třeba na plamen svíčky, tak opět utišíme svou mysl a spojíme se sami se sebou. Pokud se nám to podaří, najdeme to, co právě nejvíce potřebujeme.

Není to tak, že po tomhle všem mám vyhráno. Samozřejmě ještě nějaké napětí cítím. Ale teď už o něm vím a vím jak s ním pracovat.

Nikdy dřív jsem o svobodě tolik nepřemýšlela tak, jako v těchto dnech a tak, jako po slovech mé maminky, jejíž rady si vždy beru k srdci. Maminky odpověď pravděpodobně byla bodem zlomu. Byla impulsem k tomu, abych samu sebe ochránila před sebezničením.

Mami, děkuji Ti.

A já doufám, že sdílením tohoto svého prožitku, posílám impuls k sebeochraně dál.

Budu moc ráda, pokud mi zanecháte nějakou reakci nebo komentář se svými zkušenostmi níže pod článkem. Pojďme se vzájemně inspirovat a dodávat si sílu v těchto nelehkých dnech.

S láskou v srdci,

Em